Dobrý den,
vítám Vás na webových stránkách Otty Cerala. Proč tak činí cizí člověk a ne Mistr sám? Inu – ono je co chválit a jemu samotnému by se to asi moc dobře nepsalo. Je pedagog, jazzman, virtuóz na flétnu a skladatel. A Člověk…
Ale zpátky k Vám. Nebo spíš k tomu Vašemu broučkovi či berušce. “Po kom se to dítě tak projevuje? No, po mně asi ne“, napadne Vás v mateřské škole při excelentním výkonu Vašeho potomka mezi zpívajícími caparty. Ono je v podstatě jedno, zda-li to má po Vás, nebo se geny přenesly z dávného, neznámého pradědečka. Otázka zní spíš – co s tím… Vtírají se pochybnosti. Stejně se tím živit nebude. Už jsou s ním problémy v mateřské školce nebo od první třídy. Co teprve by si s ním počal nějaký učitel hudby. Až by mu po první hodině přistál nástroj na hlavě, byla by ještě ostuda. Případně – ona by se ta naše princeznička styděla.
Spektrum žáků Otty Cerala zahrnuje všechny myslitelné kategorie. A funguje zde neobvyklý jev. Jednoznačně velmi úspěšný učitel je zároveň mimořádně oblíbený. Přirostl k srdci dětem ve venkovské mateřské školce. Mezi začátečníky mohu použít příklad malého nezkrotného „běsa“ , který nenávidí školu, je noční můrou mnohých učitelů a z hudební výchovy má trojku. Z umělecké školy však nosí pouze jedničky, které pan učitel rozhodně nedává zadarmo. Prostě na tuhle školu nedá dopustit. Při vystoupení na závěr prvního ročníku by v začínajícím, uhlazeném, malém umělci, který vystřihl evergreen „Když svatí pochodují“, asi těžko někdo hledal postrach základní školy. Vedle něj při stejném vystoupení bylo obecenstvo ohromeno, když zjistilo, že kouzelná skladbička v kouzelném provedení nenápadného děvčátka je její vlastní tvorbou. Ve stejném duchu můžeme pokračovat dalšími ročníky. Od prvních etud se propracujeme k mistrovství Bacha a Telemanna. Flétna ale není jen o baroku, jak se mnozí její učitelé domnívají, a tak příjdou na řadu třeba Beatles, „Ceraloviny“, vlastní tvorba žáků nebo jam session. A jestli si představujete, že se v „devítce“ adolescentní neřízená střela zaraduje, že to má za sebou – je to fatální omyl. Pokud nepokračují na konzervatoři, i dál se svého pana učitele nevzdávají. Znám příklad, kdy se tak stalo i po přechodu na univerzitu.
Máme tendenci vnímat hudební výchovu jako dlouhé nezáživné hodiny ve škole, kde kolektiv unuděných dětí byl nucen ze sebe vydávat zvuky tu připomínajících zpěv, tu zraněného slona v posledním tažení. Při individuálním přístupu jde o něco jiného. A vůbec nás nemusí zajímat, zda z potomka bude virtuóz. Taková hudební výchova formuje osobnost. Je vcelku běžné, že později úspěšní lidé v letech dospívání navštěvovali výuku na nějaký nástroj, mnohým to zůstalo jako koníček. Jsou to lidé, kteří se na sobě právě v těchto situacích naučili pracovat, kteří umí reprezentativně vystupovat a vypěstovaný vkus jim zůstane do konce života.